Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Přemýšlím, kolik opravdu dobrých indických filmů jsem viděl. Určitě to bude hořkosladké drama "Jmenuji se Khan", komedie "3 Idioti", životopisné snímky "Dangal" a "Gádhí", indická předělávka "The Miracle Worker" nazvaná "Black", thriller na motivy skutečné události "Hotel Mumbaj" a pár dokumentů. Další v řadě je armáda bollywoodských klasik a ujetostí, mezi které patří i tříhodinové gore horory, ve kterých se zpívá a tančí, ale tady si vlastně nejsem jistý označením "dobrý film". A pak tu je "badfeel movie" "Bílý Tygr", rámovaný velmi otevřeným dopisem, kterým hlavní hrdina vysvětluje čínskému premiérovi poměry ve své zemi.
Film, u kterého bych každému doporučil koukat na něj s někým, kdo se v indických poměrech vyzná. Po dosledování titulků jsem měl velmi smíšené pocity a spoustu otázek. "Bílý Tygr" se svým způsobem vyjadřuje k „duši“ Indie. Komentuje ji způsobem, který se vám bude zdát velmi přifouklý, ale současně působí tak nějak reálně. Oživí vám otázky, které se vám honily hlavou, pokud jste v Indii byli, a dá vám na ně velmi neuspokojivé odpovědi. Když jsem se ptal indických známých, nakolik je "Bílý Tygr" reálný, odpověď byla „naprosto“. Film na svém příběhu ukazuje mnoho z problémů státu, který turista nebo člověk, který žije v Indii jen krátce, nemá šanci vidět. Musel bych tam prý vyrůst, abych viděl, jak symbolické charaktery ve filmu jsou.
Ramin Bahrani natočil film podle knihy Aravind Adiga. Hlavním hrdinou je chudý chlapec z velké rodiny z toho největšího indického zapadákova. Chce ale víc, než skončit v ubohé rodinné čajovně pod přísným jhem své despotické babičky, a tak se snaží být alespoň sluhou místního kápa. Při jeho další cestě vzhůru sledujeme stále větší morální bahno, kterým se hlavní hrdina musí brodit. Film jakékoliv amorální chování žádným způsobem nesoudí. Často říká přesně opačnou věc. Pokud chcete v Indii něčeho dosáhnout, je nezbytné dělat kontroverzní věci. Právě u toho bude zápaďan pociťovat velmi výraznou míru nepohodlí. Velmi špatné poselství je tu odděno do šatu správnosti. Divák si dobře uvědomuje, jak velký je to problém, a současně vidí, jak nevyhnutelný tento přístup je.
V tom, jak "Bílý Tygr" působí, mu pomáhají dva atributy. Hlas vypravěče, který tu je opravdu nezastupitelný a často komentuje dění, a pak herci. Ačkoliv film prodává hlavně ženskou indickou superstar Priyanku Chopra Jonas, tak veškerou uvěřitelnost mu dodává herec Adarsh Gourav. Právě on dává hlavní postavě duši a rozpolcenost, jakou nenajdete ani v psychologických thrillerech. Nutí vás chápat jeho sobecké, ale přitom velmi obyčejné motivace, a dokonce si je i obhajovat.
"Bílý Tygr" je průvodcem po civilní zkaženosti. Současně od počátku drásavým způsobem provází po barevném světě Indie, včetně jejích temných odstínů. Za zdi velkolepých historických paláců. Do hliněných chatrčí bez tekoucí vody. Nezvyklý příběh o cestě nahoru, který rozhodně není romantizující pohádkou.
Neuvěřitelných 26 let od minulé desky a přesto jako by THE JESUS LIZARD vůbec nezestárli. Suverénní návrat ve znamení typických hutných noiserockových struktur a stále je to správně surový underground, byť si skupina samozřejmě nese svůj status kultu.
Prvotina řecké gothic metalové kapely. Moderně znějící nahrávka, která nezapře svou inspiraci v hudbě z přelomu tisíciletí. Stylově jsou blízcí o generaci starším PENUMBRA a podobně jako zmínění Francouzi se nenechávají svazovat žánrovými mantinely.
Je divné použit u tak dřevního stylu jako doom metal přídavné jméno futuristický, ale přesně tohle STRATALITH je. Originální projekt z New Yorku balancuje někde mezi progresivní náladovkou, doomem, industriálem a možná i djentem.
Mathrock z New Yorku, který nepidliká. Spíše přepíná mezi až doomovými hutnými riffy a prog metalovými kvapíky. Zajímavý stylový hybrid, s ostrým zvukem od Kurta Balloua.
Francouzi pokračují v cestě nastolené na minulém albu "Eroded" a znovu servírují svůj specifický pohled na moderní melodický progresivní rock/metal. Osobité kouzlo lehce vychladlo, ale skladby typu "Elevate" mají stále svou sílu.
Style over substance mi u Eggerse a remaku expresionistické klasiky tolik nevadí, hlavně když Jarin za kamerou opět maluje. Větší hřích je, že tahle předfreudiánská balada o překrveném klitorisu a vilném Rumunovi je dost anemická. Pár pohlednic nestačí.